Pravěk

Na malém kousku země mezi pevninskou vrchovinou Kopno a ostrovem Čiovo existovala malá osada už v pravěku. Osídleny však byly i vrcholky okolních hor; dodnes se tam nacházejí zříceniny kamenných chýší. Pokusíme-li se přeložit staré řecké jméno Tragurion, rozdělíme slovo na tragos (kozoroh) a oros (hora) – jméno by tedy znamenalo „hora s kozami“. Jméno se pokoušeli rozluštit i s pomocí albánštiny a dospěli k překladu, který by zhruba znamenal „tři kameny“. V tomto významu jméno zřejmě odkazuje na tři hory, které Trogir obklopují.
Antika
První zprávy o řecké osadě, tehdejším Tragurionu, pocházejí z 2. století př. n. l. a zapsal je historik Polybios. Uvádí se, že řecká kolonizace již existující osady začala velmi pravděpodobně dříve, zhruba na konci 3. a počátku 2. století. Od té doby se datuje nepřetržitý městský život Trogiru.
V průběhu 1. století př. n. l. vzniklo římské municipium zvané Tragurium. Rozvoj okolních sídel a metropolí celé Dalmácie se na Traguriu silně projevil v podobě omezení jeho municipální autonomie. Římský spisovatel Gaius Plinius Secundus zmiňuje Tragurium ve své encyklopedické „Naturalis Historia“ a slávu města připisuje jeho kameni. Ještě dnes se na svahu hory sv. Ilije („St. Ilije“) těží vysoce kvalitní kámen.
Rozbor deseti římských nápisů umožňuje rekonstruovat život v tehdejším Traguriu; mluví se v nich mimo jiné o italských přistěhovalcích, ilyrských starousedlících, otrocích a obchodnících z Východu a také o kultech. Uctíván byl především Silvanus, římský takzvaný „kult prasete a lesa“, který místní obyvatelstvo přijalo a spojilo se svou starou vírou. Už v té době bylo zvykem nebydlet jen ve městě, ale žít i v honosných předměstských sídlech, na polích, na ostrovech a podél pobřeží.
Pozdní antika
V pozdní antice přišly těžké krize a velké utrpení obyvatelstva, kterým se nevyhnulo ani tehdejší Tragurium. Podle pramenů z doby vlády byzantského císaře Justiniána se město v 6. století n. l. z krizí vzpamatovalo a nastala nová doba. V té době se v Traguriu rychle šířilo i křesťanství. Rychle se rozšířil kult salonského biskupa a mučedníka sv. Dujma („St. Duje“), mimo jiné i proto, že byl jedním z tehdy mocných donátorů. O opravdu rychlém šíření křesťanství svědčí i deska „Tabella plumbea traguriensis“ nalezená v poli.
Raný středověk
Raně středověké Tragurium je jedním z mála dalmatských měst, která přežila přeměnu římské říše. I tento raně středověký Trogir platí spolu s dalšími dalmatskými městy Chorvatům tribut. Postupně se rozšiřuje komuna chorvatských pánů a dary, především církvi, později přecházejí jako tradice na krále Zvonimíra.
Autonomní komuna Trogir

Spolu s dalšími dalmatskými městy přijal po vymření domácí dynastie i Trogir na počátku 12. století n. l. za svého panovníka uherského krále Kolomana. Podle legendy sehrál roli prostředníka trogirský biskup Jan („biskup Ivan“). Na počátku 12. století město zpustošili Saracéni a krátce nato, v roce 1123, je vyplenili i Benátčané pod vedením dóžete. V roce 1242 se vpád Tatarů zastavil před hradbami Trogiru. Za nimi se skrýval uhersko-chorvatský král Béla IV., který byl se svou rodinou na útěku. První válka mezi Trogirem a Splitem se v roce 1243 odehrála na pobřeží i na moři a přesáhla místní rámec. Námořní bitva proběhla před kostelem Gospa. Komuna, která úporně hájila svou autonomii, obchod a plavbu, hledala rovnováhu a v roce 1322 se dostala pod ochranu Benátek.
Společný život komuny upravoval kodifikovaný statut ze 14. století. Podle něj mohli šlechtici volit knížetem pouze šlechtice, avšak ne z vlastních řad. Cílem bylo, aby nikdo z nich neusiloval o nadvládu, a vlivní Chorvaté byli chráněni a ponecháni v klidu. Jako děkani byli do země přiváděni učení Latinové z vyšších kruhů, aby se co nejdříve a nestranně ujali komunálních záležitostí. Po staletí přijímalo měšťanstvo důležitá rozhodnutí pro obec společně s biskupem, postupem času se však moc stále více přesouvala do rukou šlechtické oligarchie. Matija Zorin využil nepřátelství mezi stavy ve svůj prospěch a v 15. století se sám prohlásil za vůdce lidu (puku).
Stále častěji jsou patrné rozpory uvnitř kléru a soupeření mezi biskupem a městem, především o právo na výnosy z polí. Šlechta upřednostňovala feudální vazby a udržovala styky s vlivnými Chorvaty a panovníky, zatímco lid se kvůli demokratickým institucím často přikláněl k Benátkám.
Období autonomní komuny je dobou rozkvětu – Trogir se svými zhruba 3000 obyvateli byl významným městem na Jadranu. Obchoduje se s jistou rozvahou, jsou tu středomořská pole, loděnice, mlýny a četné dílny. Kolektivní moc slovanských bratrstev pomalu mizí a půda se stále více soustřeďuje v rukou církve a nezávislých vlastníků. Je to doba výstavby, kdy město dostává novou podobu, kterou si téměř beze změny uchovalo dodnes. Staví se kamenné paláce a domy, soudní budova a arzenál, ulice i hlavní náměstí jsou dlážděny kamennými deskami.
Pod vládou Benátek
Trogir, čekající na pomoc krále a nakonec rozdrcený útokem benátských galér, se v roce 1420 dostal pod vládu Benátek. Kníže se střídal každé dva roky. Nyní jsou to už jen Benátčané, stejně jako biskup, a vojsko sídlí v nově postavené pevnosti „Kamerlengo“. V 16. století pronikají do kraje Turci a komuna se smršťuje na nejmenší možné území. Většina vesnic je opuštěna, dokud je později, v 17. století, znovu neosídlí obyvatelé z vnitrozemí.
Humanisté
V 15. století psal Koriolan Ćipiko svá díla latinsky. Ve svých vzpomínkách na válku, známých pod názvem „De bello asiatico“, popisuje válku mezi Turky a Benátčany. Svobodnějším duchům byly hranice Trogiru příliš těsné, i když kulturní rozmanitost jejich rodného města jim umožnila vzlétnout. Tak to cítili trogirští humanisté, například Trankvil Andronik, Ivan Stanošević, Matija Andreis a mnozí další učenci, z nichž vynikal zejména Nikola Andronik. V 17. století napsal Ivan Lucius své známé dílo „De regno Dalmatiae et Croatiae“, které Evropa očekávala se zvláštním zájmem, mimo jiné kvůli tehdejším událostem spojeným s Turky; kniha popisuje dějiny Dalmácie a Chorvatska a jejich osudy v průběhu staletí.
19. a 20. století
Měšťané se nemohli dočkat příchodu rakouského vojska do Trogiru, které pod velením Marka Rukaviny dorazilo 16. 7. 1797. Krátké období francouzské vlády za Napoleonových výbojů na počátku 19. století Trogirem i zbytkem Dalmácie otřáslo. Stavějí se silnice, ruší se samostatné obchody a otevírají se školy, v nichž se vyučuje v mateřském jazyce. Poslední potomci trogirských šlechtických rodů dostávají od francouzské správy klíčové funkce po celé Dalmácii. Památka z francouzského období je v Trogiru dodnes dobře zachovaná: kamenná glorieta maršála Marmonta, tehdejšího velitele vojsk v Dalmácii.
Na konci 19. a počátku 20. století měla velký vliv Společnost pro zemědělství, jejímž cílem bylo obnovit správu Dalmácie a především pozvednout obdělávání půdy. Ve svém díle napsaném na konci 18. století se Petar Nutrizio (dříve Babić) dotýká témat, jako jsou přírodní možnosti Dalmácie, hovoří o bohatství surovin, zmiňuje zvláštnosti řek a upozorňuje na výhody přírodních přístavů.
Až do 2. světové války zůstávala zemědělská výroba pod správou komuny. I samotné město ve 20. století nabývá venkovského rázu. Dřevěné památky se bourají, zatímco umělecká díla (ponechaná zkáze) se rozdávají nebo prodávají za minimální ceny. První profesionální konzervátoři dalmatských památek pocházeli z Trogiru a oficiálně je jmenovala ústřední vláda ve Vídni; byl mezi nimi i Ivan Luka Garagnin. Ten organizoval archeologické vykopávky v Saloně. Vicko Andrić například zkoumal a konzervoval Diokleciánův palác.

